Dějiny biblického Zajordání

 

 

   Literatura:

 

*   Alfred Jepsen: Královská tažení ve starém orientu

– Prameny k dějinám starověké Palestiny

*   Stanislav Segert: Starověké dějiny Židů

*   Peter Calvocoresi: Kdo je kdo v Bibli

*   Micha Josef bin Gorion: Pověsti Židů

*   John Rogerson: Země zaslíbená (Atlasy civilizací)

*   Kolektiv autorů: Encyklopedie starověkého předního východu

 

 

    1. Společné rysy zajordánských zemí

 

*   V době od 12. století př.n.l., kdy vpádem mořských národů došlo k oslabení Egypta a vyvrácení Chetitské říše, vytvořila se v Palestině a Sýrii řada drobných nezávislých států, která si své pozice udržela až do zesílení Asýrie v 8. a 7. století př.n.l., kdy se celá oblast dostala opět pod jednotnou vládu. V této době tedy v Palestině vzniklo izraelské království a s ním sousedící městské státy Pelištejců, severně ležící aramejské království s centrem v Damašku a několik malých státečků v Zajordání. Byly to od severu k jihu Ammón, Moáb a Edóm, s nimiž se můžeme setkat na některých stránkách Bible a později v nápisech asyrských králů.

 

*   Pojmem Zajordání se označuje krajina východně od řeky Jordán v Palestině. Je téměř tak velká jako biblické země na západním břehu řeky. Řeky, které míří k západu do údolí Jordánu nebo do Mrtvého moře, dělí Zajordání na několik částí. Hlavními řekami jsou zde Jarmuk, Jabok a Arnón, Edómem a Moábem procházela důležitá cesta, v bibli nazývaná „královská silnice“. Zajordánké země co do základní rozlohy nepřesahovaly plochu 80 na 80 km, nevětší z nich byl Edóm, který ovládal území až k Rudému moři.

 

 

Obyvatelstvo

 

*   Obyvatelstvo Ammónu, Moábu a Edómu bylo semitského původu, blízce příbuzné sousedním Izraelitům.  Např. stéla s nápisem moábského krále Méši z poloviny 9. století př.n.l. je napsaná v určitém hebrejském nářečí, podobném hebrejštině tehdejšího Izraele. Podle Bible byli Izraelitům nejblíže Edómci, potomci Jákobova bratra Ezaua, vnuka Abrahámova. Obyvatelé Ammónu a Moábu byli podle Bible potomky Ben-Ammona a Moába, synů Abrahámova synovce Lota. Toho prý svedly jeho dvě dcery, když byl opilý a nevěděl co činí, obávajíce se svého pokročilého věku a izolace, ve které s otcem žily.

 

 

Vnitřní poměry

 

*   Podobně jako byl Izrael rozdělen na dvanáct kmenů, tak i  Ammón, Moáb a Edóm byly podle biblické tradice rozděleny na podobné spolky dvanácti. Hospodářsky a kulturně se patrně od sebe navzájem příliš nelišily. Na vyšším stupni vývoje byl v oblasti pouze Izrael, ale to až v době královské od 10. stol. př.n.l., a zejména Pelištejci na pobřeží Středozemního moře, kteří si z původní vlasti přinesli železné zbraně a nástroje a tajemství železa si dlouho chránili sami pro sebe. Je jisté, že v zajordánských státech existovalo též otroctví, přičemž většinu otroků tvořili váleční zajatci, jak dokazuje nápis moábského krále Méši, který využíval zajaté Izraelity k realizování svých staveb. V pozdějších dobách snad bylo zavedeno i dlužní otroctví, každopádně však později než v sousedním Izraeli, resp. Judei.

 

 

Náboženství

 

*   Náboženské představy zdejšího obyvatelstva byly podobné jako v okolní syro-palestinské oblasti, samozřejmě s výjimkou izraelského monotheismu. Uctíván byl syrský bůh Baal, v Moábu byl hlavním bohem Kamóš (Kemoš), o němž se hovoří v nápise na tzv. Méšově stéle. Pravděpodobně měl souvislost s mezopotamským bohem podsvětí a smrti Nergalem. Jeho kult pronikl na konci Šalamounovi vlády i do Izraele, když mu Šalamoun zřídil kultovní místo na Olivetské hoře u Jeruzaléma.  Významnou úlohu hrál zejména v Amónu i kananejský bůh Molek (kartaginský Moloch), kterému byly stejně jako Kamóšovi přinášeny zápalné oběti dětí.